|
Titel : Maminka andělíčka Petříčka ostatním maminkám
|
Autor: Eva M.
()
Datum: 06.03.2002 18:26:51
Milá Deniso, Michalo a další maminky, které máte své andělíčky!
čtu si Vaše smutné příběhy a brečím a brečím. Ani nevíte, jak moc s Vámi soucítím? i já už mám totiž svého andělíčka, tak si dokážu představit, co asi prožíváte. Velmi na Vás všechny myslím a prosím o sílu pro Vás.
Až najdu dostatek síly a trochu času, tak sem asi napíšu náš příběh. Teď jen stručně: náš Petříček se narodil hodně nedonošený, ale o svůj život statečně bojoval přes 16 měsíců, než ho zdravotní komplikace přemohly. Do nemocnic jsem za ním chodila obden a prožívala jsem velmi smutné období, kdy se střídala naděje s beznadějí. Nad vodou mě držel prvorozený syn Honzík, kterému bylo v době narození Petříčka něco málo přes rok. Jen díky němu jsem neskončila v psychiatrické léčebně, protože jsem musela ?fungovat? jako maminka, lézt po čtyřech, smát se s ním, povídat o autíčkách atd. Bylo to pro mě hrozně těžké, neboť jsem v myšlenkách byla pořád u Petříčka, ale nechtěla jsem, aby Honzík byl nějak psychicky postižený tím, že jeho maminka pořád brečí.
Po Petříčkově odchodu z tohoto života jsem hned cítila ? ač jsem tehdy byla nevěřící ? že je teď Petříček naším andělíčkem. Bolestná prázdnota po něm mi samozřejmě zůstala a nechtělo to přestat bolet. Petříčkovi lékaři mi říkali, že jediným lékem na tu bolest je další děťátko. Bylo pro mě těžké o tom uvažovat v době, kdy Péťa ještě žil, i když už bylo jasné, že jeho další osud bude smutný a život krátký.
Postupem doby jsem jim ale musela dát za pravdu. Z té palčivé bolesti a ze slz při spatření každého kočárku mě skutečně vyléčilo až narození dalšího syna Martínka (4 roky po Péťově smrti). Na Petříčka nikdy nezapomenu, ale už kvůli němu nebrečím každý den. Mám jeho obrázek v srdci a věřím, že se jednou v nebi všichni sejdeme.
Prosím všechny maminky andělíčků: neuzavírejte se před světem doma mezi čtyřmi stěnami, choďte do práce, mezi lidi, vyplačte se u kamarádek, ale nezůstávejte se svým žalem samy moc dlouho. Až se vzpamatujete z nejhoršího, zkuste se začít zabývat nějakou činností, která Vám je blízká. Když budete pomáhat jiným, najdete i trošku klidu pro sebe.
A hlavně: pokud je to jen trošku možné, pořiďte si co nejdříve další děťátko. Pokud by se Vám nedařilo mít vlastní děťátka, zkuste nabídnout své srdce i nějakému opuštěnému děťátku z dětského domova nebo kojeneckého ústavu. Kdybyste viděly ty děti v ústavech a jejich oči prosící o Vaši pozornost, lásku a pomazlení, měly byste asi stejně jako já chuť si je vzít domů třeba všechny, bez ohledu na barvu pleti či případné postižení.
Jdu dát pusu svým dvěma uličníkům ? Honzíkovi a Martínkovi. Petříčkovi nahoru posílám pusinku a věřím, že i tam nahoře ví, že ho mám pořád ráda.
|
|
|
