|
Titel : RE: Babuliatko
|
Autor: Marianne
()
Datum: 21.08.2007 13:15:02
už skoro 2 roky jsme se s manželem snažili o toho našeho malinkého a vytouženého andílka.
Už jsme to vzdali, naplánovali dovolenou a chtěli si užít prázdniny s tím, že padající listí umělé oplodnění jistí. Ale ejhle, na začátku července na mě vykoukly dvě čárky na těhotenském testu. Ta druhá byla slabá, ale vem to čert, JE TAM! Poprvé tam konečně byla. Ta tam byly představy s jakou láskou a hlubokým pohledem do očí na šíleně romantickém místě to řeknu manželovi. Začala jsem plakat a utíkala do ložnice, kde jsem ho celého zmuchlaného probudila a se slzami v očích a třesoucí se rukou mu řekla: "Budeme mít miminko, hele!"
Nádhera, fakt. Tohle byly nejkrásnější dny mého života, ikdyž už mě bolela prsa, celej den bych prochrápala a bolelo mě v podbřišku. Zavolala jsem doktorce, domluvila termín, který mi připadal neskutečně daleko a chtěla si už jen užívat. Boleti v podbřišku mě v 5. týdnu donutily navštívit doktorku. Ta mi udělala ultrazvuk, ale v děloze nebylo nic vidět. Hned mi odebrala krev na HCG a upozornila na možnost mimoděložního těhoteství. Hned druhý den jsem volala na výsledky z krve. To byla první a jediná dobrá zpráva, která mě za moje 10 týdnů dlouhé těhotenství čekala. Hladina HCG byla jen 231 a to ukazovalo na úplný začátek těhotenství, takže miminko nemohlo být v děloze ještě vidět, prý se ukazují až kolem hodnoty 1500. Domluvily jsme se na kontrole za 14 dní.
Tahle kontrola neprobíhala přesně podle mých představ. V děloze bylo v 7. týdnu vidět jen plodové vejce bez žloutkového váčku. Už se to paní doktorce nelíbilo, ale že prý se to někdy může stát, že jsem měla pravděpodobně ovulaci déle. Odebrala mi krev opět na HCG. Až o dva týdny později jsem se dozvěděla, že hladina byla něco kolem 2400, což zhruba odpovídalo pátému týdnu.
Za dalších 14 dnů tedy když jsem byla v 9. týdnu, jsem se chystala na další kontrolu, když jsem začala slabě špinit. Hrozně mě to vylekalo a rychle jsme odjeli k mé doktorce. Ta mě prohlédla. Miminko sice vyrostlo, ale odpovídalo 6. týdnu a srdíčko mu stále nebilo. řekla mi, že to vypadá na zamlklé těhotenství a poslala do nemocnice. Celé dopoledne jsem proplakala.
V nemocnici mi řekli, že se pokusí miminko ještě udržet. Dostávala jsem injekce, léky. Chvíli jsem krvácela, chvíli ne. Za týden mě čakal kontrolní ultrazvuk. Andílek téměř nevyrostl. Tak kontrolní HCG z krve. Na jeho výsledek jsem čekala asi 6 hodin. Ale už jsem moc dobře věděla, jaký bude jeho výsledek. Plakala jsem, loučila se s andílkem, ale stále jsem doufala. Naděje má přeci umírat poslední. Naděje možná, ale andílek už mi umřel. Když mi sestra sdělovala výsledky, řekla mi jen cifru 1300, s tím, že neví kolik jsem měla předtím. Ale já to věděla, měla jsem 2400. HCG klesalo a naděje zemřela.
Druhý den mě vezli na revizi, já už to chtěla mít za sebou, nemít bříško, už jsem nechtěla mít nic, jenom klid. Chtěl jsem domů, sice bez anděla, ale k mému muži, který byl fantastický od 2 čárek na testu až po smrt miminka. Miluji ho nejvíc jak to jen jde a chci mu poděkovat. On je totiž pořád mojí nadějí. A z naší lásky se určitě brzy anděl narodí
Majka napisal/a:
-------------------------------
Mile maminy,
chcem sa s vami podelit o svoju radost...
V roku 2001 som prisla o prve babo - nasu Hanicku (netusim ci to bolo dievcatko, ale pre mna ano) - v 13tt mi diagnostikovali missed abort - bolo to strasne, bolo okolo toho velmi vela zleho hlavne zo strany starostlivosti lekarov...
Ak ma niekto trpezlivost hladat, vtedy som sa vyzalovala tymto strankam. Tieto stranky a maily Deniske boli to co ma udrzalo nad vodou. Dakujem.
Presla som postupne uplne vsetkymi fazami o ktorych tu smutiace maminy pisu - zavist, zufalstvo, depresie, strach ...
A potom tu bol Spendlicek ... a este neskor Drobuliatko - odisli uplne na zaciatku, ani som si poriadne nestihla uvedomit ze tu su...
Podla lekarov som bola a som uplne v poriadku a stale hovorili, ze to sa stava, ze v takom vcasnom stadiu ide zrejme o poskodeny plod...
Niekto by im mal povedat, ze tato veta vobec, ale vobec nepomaha.
Teraz konecne po vsetkych tych strachoch a trapeni - po obiehani lekarov... (asi poznate) po 6 rokoch
sme v 24tt :-) nase Babuliatko je cule, stale kopka a hlasi ze je tu s nami.
Prve 4 mesiace boli strasne - neobisli sa bez problemov, neustaleho monitorovania a nekonecneho strachu, ktory mi nedal spat ani jest, co vyvolalo dalsi strach ci tym Babuliatku neublizujem, ale nemohla som si pomoct... Zo strany lekarov prislo v 15tt poriadne postrasenie , ze vysledky testov ukazuju na to,ze babo je zase mrtve... ale NASTASTIE slo IBA o zle urobene a vyhodnotene testy ten tyzden monitorovania a vyhybavych alibistickych odpovedi bol priserny - ale aby som pravdu povedala, v kutiku duse som tym vysledkom neverila, nieco/niekto mi nasepkaval, ze je stale tu a ze sa nic zle nedeje, len lekari strasia. A potom im babo definitivne dokazalo, ze nemame robit paniku.
Pocuvajte co vam nasepkavaju instinkty - vzdy hovoria pravdu, len niekedy, ked slabo pocuvate, nerozoznate co hovoria.
Ked som konecne pocitila prve kopnutie babatka, poplakala som si od stastia. S manzelom sme boli dlho tisko, nepovedali sme o nasom stasticku nikomu, aby nam neutieklo.
Ale ked sme konecne prelomili barieru 20tt (polcas) rozhodla som sa, ze strachu uz bolo naozaj dost, ze babo tu s nami ostane a donutila som sa tesit - cuduj sa svete, zafungovalo... Najprv z donutenia, ale po tyzdni nacvicovania pozitivneho myslenia sa mi to zacalo darit samo od seba - nekonecne sa tesim a nepripustam nic zle.
(Aspon dufam, lebo este stale nic nezariadujem, nekupujem ... este je cas)
Pevne verim, ze niekedy v polovicke oktobra bude na svete o jeden uzlicek stastia na svete viac :)
(dufam v to o to viac, ze babicka nasho uzlicka uz ma pred sebou velmi kratku cestu a ja by som tak strasne chcela aby sa ti dvaja zoznamili este tu)
Majka
|
|
|
Milí návštevníci, ako už väčšina z Vás vie, ikonka - naše detičky - je venovaná všetkým rodičom,
ktorí majú za sebou trpkú skúsenosť straty dieťatka, no nestratili odvahu žiť ďalej.
Fotografie detičiek sú svedectvom toho, že i po ťažkých životných skúsenostiach, už
v mnohých rodinách zasvietilo slniečko nádeje a šťastia v podobe krásnych detičiek.
