| |
Brzičko ses narodila,
rychle z bříška ven jsi chtěla.
Pod svým srdíčkem jsem Tě hladila,
a strašně se na Tebe těšila.
Z bříška mamince Tě vyřízli
a daleko od ní Tě odvezli.
Velká dálka nás obě dělila,
ale já každou minutu s tebou sdílela.
Když jsem Tě poprvé uviděla,
nejedna slza mi ukanula.
Byla jsi tak nádherná a maličká,
když chytila mne Tvoje ručička.
Jako bys mi najevo chtěla dát,
že každý měl by Tě v životě rád.
Já samozřejmě nejraději,
to maminky všechny mají.
Pak přišla nemoc zlá
a já nic dělat nemohla.
Jen čekat zda budeš bojovat,
a chtít ode mne jednou pochovat.
Chtěla jsem Tě pochovat a políbit,
a říct Ti, jak jsi statečná,
ale odloučení mi to nemohlo dovolit,
tady jsou slova zbytečná.
|
Zemřela jsi 14 dní po narození,
nezapomenu na to v zádech zamrazení.
V náručí chtěla jsem Tě držet zas,
ale jakoby se zastavil čas.
Snad je v nebi dost andělíčků,
kteří hlídají Tvou dušičku.
Jednou přivítáš mne u nebeské brány
a budeme spolu pořád samy.
Budu tě chovat v náručí
a mluvit Tě také naučím.
Příběh života budu Ti vyprávět,
abys poznala, jak krásný je svět.
O tátovi řeknu Ti, jak měl Tě rád,
že život za ten Tvůj dal by tenkrát snad.
Byla jsi náš andělíček,
rozsvítím snad tisíc svíček,
abys věděla, že není den,
co v myšlenkách jsem s Tebou jen.
Moc nám chybíš, Pavlínko,
jizva na duši snad zahojí se malinko.
Nikdy nezapomeneme!
maminka, tatínek a bratr Olda
|
|
