|
Titel : Moji andílci-prokletí adventu
|
Autor: Lucie
()
Datum: 21.12.2005 00:01:22
Chtěla bych všem rodičům, kteří v duších pláčou pro své andílky popřát hodně síly. Vánoce jsou čas lásky a štěstí, ale snad právě proto tyhle rány osudu v tyto chvíle bolí víc než kdy jindy.
Mám taky své andílky a hrozně moc mi chybí. Ani nevím, kde bych svůj příběh vlastně měla začít....snad tím, že jsem vždycky milovala děti. Všechny děti- nejen ty šťastné zdravé, které mají své mámy a táty, kteří se o ně starají, ale i ty, kterým to štěstí nebylo přáno. Od 14ti let jsem pomáhala jako dobrovolník v ústavu pro mentálně postižené děti, později jsem dělala aupair v rodině s 5ti dětma.... cítila jsem, že jestli v životě opravdu něco stojí za to, pak je to rodina. A začala jsem toužit po dítěti.
Život si s námi ale občas krutě zahrává a právě to, po čem toužíme ze všeho nejvíc, nám prostě odpírá. Postupně se začlo ukazovat, že manžel je neplodný , já jsem neplodná a jedinou naší nadějí je "dítě ze zkumavky. Po dvouletém zápasu s neplodností jsem pomocí IVF otěhotněla. Byl to neskutečný zázrak a já byla tak hrozně šťastná! Znala jsem smutné příběhy, ale neviděla jsem jediný důvod, proč by se mi něco takového mělo stát. Byla jsem přeci tak mladá a ten zázrak jsem si vybojovala. Věřila jsem, že problém byl v početí a já si za dalších devět měsíců svého drobečka konečně podržím v náručí. Vůbec jsem o tom nepochybovala. V 6tt jsem ale začala slabounce špinit a abych se uklidnila, zašla jsem raději do nemocnice, aby se na mě podívali. Dr. mi řekl, že všechno vypadá v pořádku, ale pro jistotu si mě tam nechají na pozorování. Za dva dny mi jiný Dr. při vizitě řekl, že mám na výběr-spontánní potrat nebo kyretáž a že by mi osobně doporučil to druhé. Nechápavě jsem na něj zírala a odmítala to. Byla jsem přesvědčená, že tohle není konec-prostě nesmí....všechno je to jen začátek a já chci bojovat!
Z nemocnice jsem odešla na revers a později sama vlakem odjela 400km až na kliniku, kde mě oplodnili. Tam mě upozornili, že to nijak dobře nevypadá, ale že by ještě se zákrokem vyčkali. Byla jsem vděčná i za tuhle jiskřičku naděje. Za dalších 10dní, ale zhasla i ta. Nekrvácela jsem, neměla jsem bolesti....tomu malému puntíčku, který jsem viděla na UTZ se prostě jen nevyvinulo srdíčko. Vyprosila jsem si ještě pár dní, aby mohlo když tak odejít samo. Celou noc jsem seděla ve sprše nemocnice, zírala do tmy a prosila svoje děťátko, aby mě neopouštělo, aby bojovalo.....prosila jsem o zázrak.... a pak jsem si najednou uvědomila, že jsem sama-že už nemám koho prosit, aby se mnou zůstal, že nemám komu slibovat modré z nebe, že už je dobojováno a já jsem prostě nevyhrála, že někdy nestačí ani tak moc chtít, jako jsem chtěla já. Podepsat souhlas s revizí dělohy bylo to nejtěžší v mém životě. Brečela jsem celou dobu, dokud mě neuspali a prosila za odpuštění-ale nejvíc jsem v tu chvíli potřebovala odpustit sama sobě. Bylo to před vánoci a každá svíčka na adventním věnci odpočítávala týdny od toho nejhoršího dne, který mě potkal a já se jen snažila věřit a doufat, že mě už horší nečeká, protože jsem byla přesvědčená, že další podobnou ránu nejsem schopná unést.
Následoval téměř rok marných pokusů jeden za druhým. Jednou jsem na testu zahlédla dvě čárky, ale vzápětí jsem začala krvácet a bylo opět po všem až do září, kdy se konečně znovu zadařilo (samozřejmě opět po IVF). Tentokrát jsem měla nejen obrovskou radost, ale zároveň strach-ten pocit neskonalého štěstí byl zahalen obláčkem stínu, který mě lekal. Když jsem pak viděla na ultrazvuku svoje embryjko i s tlukoucím srdíčkem brečela jsem, celou cestu domů. Brečela jsem štěstím i strachem o toho malého tvorečka. Ale srdeční akce byla dost brzy (podle Dr.), takže jsem věřila, že nosím silné zdravé miminko.
V 7tt jsem začla silně krvácet a já měla obrovský strach že se celá historie bude opakovat. Naštěstí se ale miminko drželo zuby nehty a všechno statečně přečkalo. Strávili jsme dva a půl týdne v nemocnici a pak i doma jsem jen ležela, přibývala na váze a kulatila se. V té době si i můj muž začal uvědomovat, že je to pravda...že opravdu budeme příští rok v červnu tři. Fazolka (jak jsem tomu malému zázraku začala říkat) rostla a dělala mi radost. Chodila jsem do poradny každý týden a když i na konci 10tt bylo vše v pořádku a Dr. řekla, že teď už by vše mělo být jen v pořádku, začla jsem konečně věřit ve své štěstí naplno i já.
22.11.-Krásné datum! Do poradny jsem přišla jako první, těšila jsem se, až svoji Fazolku zase uvidím, ale Dr. bohužel nedorazila. Cestou do poradny měla dopravní nehodu a skončila v nemocnici s polámanou páteří.Když mi sestřička nabídla, jestli si nechci na UTZ zajít do nemocnice, nebránila jsem se tomu. Mají tam kvalitnější UTZ a aspoň jsem tak měla příležitost získat krásnou fotečku. Místo fotky mi však Dr. sdělil, že "plod zemřel". Věděla jsem, že říká pravdu, po tvářích mi tekly slzy a srdce se bránilo uvěřit, že srdíčko mojí malé Fazolky už netluče. Potvrdili mi to pak ještě dva lékaři a jeden z nich mi bezvládné tělíčko na monitoru ukázal. Hlavička, obličejík, očička, otevřená pusinka....ale tělíčko jako by patřilo někomu jinému-připomínalo prasklý nafukovací balónek. Hrudníček se ani nepohl a ručičky a nožky se začaly rozkládat.-Hrozný pohled,který se mi stále znovu a znovu vrací, ale díky kterému jsem si byla schopná ospravedlnit, že se svého děťátka "zbavuju". A tak jsme o svou naději po 11.týdnech přišli.
Revize (konec 11tt) byla provedena ještě týž den v 18:00.
Nikdo mi nedokáže říct co se stalo, proč si to po všem co jsme úspěšně přestály rozmyslela-proč zdravé děťátko prostě jen tak odešlo.... nekrvácela jsem, neměla bolesti, měla jsem pravidelné "ranní" nevolnosti, které mě pronásledovaly několikrát denně a vyčerpávaly mě, ale zároveň jsem za ně byla šťastná, protože jsem tak měla jasný důkaz, že je dítě se mnou. Ty poslední dny mě nevolnosti trápily více než předtím a mě ani nenapadlo, že by snad právě toto věštilo něco zlého. Vybírala jsem barvy malby do dětského pokoje, udělala první fotku bříška a ani jsem netušila, že srdíčko mého andílka v té době už nejspíš netlouklo.
Těžko se dá vyjádřit ta tupá bolest a beznaděj, ale Fazolka mi ukázala, že má smysl bojovat dál....zase jsme se posunuli blíž k cíli a já doufám, že třeba příští IVF dotáhneme konečně až ke šťastnému konci. Zatím mi nezbývá než trpělivě čekat, až se tělo ze všeho vzpamatuje a dušička aspoň trochu přebolí.
Bolí to-hrozně to bolí a svíčky na adventním věnci stejně jako loni odpočítávají odměřují týdny smutných dní a probrečených nocí. O naše druhé dítě jsme přišli přesně rok po té co jsme ztratili to první. Mám pocit, jako by naše vánoce tížilo jakési prokletí. Všichni čekají, že budu "šťastná a veselá" jak se na Vánoce sluší a patří a mě se přitom srdce rozpadá kousek po kousku a chvílemi mám pocit, že nemůžu ani dýchat.
Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, ale jsem ráda, že jsem se mohla aspoň vypovídat a svěřit se svou bolestí. Všem tady přeju hodně síly a odvahy bojovat za svoje štěstíčka. Jednou se nám naše děti vrátí.
Jsou chvíle, kdy člověk potřebuje "věřit" - tak jako já teď věřím ve své andílky. Nestačili ani poznat tento svět a přece ho pro nás tolik změnili. Jak těžké je loučit se s životem, pro který bych svůj ráda dala - pro které srdce mi tlouklo a plíce dýchaly! Ta čistá duše dítěte však na věky žije v srdcích....
Jako maličký anděl....
I kdyby všechna srdce zapomněla, to jedno jediné nezapomene nikdy-srdce mámy.
|
|
|
