|
Titel : Poslední pohyby
|
Autor: Renata Křížová
()
Datum: 20.01.2006 13:03:09
Zprvu jsem vaši diskuzi jen pročítala a poplakávala,ale dnes mi to nedalo a rozhodla jsem se přispět svou "trochou do mlýna" a možná tím pomoci dalším zoufalcům. Před dvěmi měsíci jsem v 37 týdnu porodila své první miminko - byl to chlapeček Šimon (koukám, že zde bohužel není jediný). Porod byl vyvolán, jelikož jsme zjistili, že našemu prckovi dotlouklo srdíčko. Celé těhotenství bylo téměř bezproblémové. V 37tt mě ráno probudilo prudké zaškubání v bříšku. Vzbudilo mě to, ale vzhledem k tomu, že byl Šimajs aktivka celé těhotenství, jsem se jen zasmála jeho upozorňování na sebe samého a spala dál. Až večer mi došlo, že jsem celý den necítila pohyby, ale spojovala jsem to s rostoucím prckem, který už nemá moc místa, a nechala to být.Ráno jsem však znervózněla a jela na kontrolu do nemocnice.Tam mi řekli v mém životě doposud tu nejhorší věc: chlapečkovi nebije srdíčko. Porodila jsem druhý den za asistence manžela a skvělého doktora, který mi zajistil téměř bezbolestný porod. Šimůnek měl přetočenou pupeční šňůru a kvůli tomu se udusil.Bylo to prý rychlé,pro mě však o to horší, že to ranní zaškubání, kterému jsem se zasmála, bylo jeho poslední vydechnutí. Malého jsme neviděli - nechtěli jsme, jelikož bych to neunesla.Je pravda,že si to občas vyčítám, ale vím,že to bylo to jediné,co jsem byla schopna snést.Urnu s popelem jsme dali do hrobu k babičce a dědečkovi, kteří nám ho tam opečovávají. Občas za ním chodím a představuji si, co dělá a jak se někde bezstarostně směje. Víra v Boha mi kromě mého fantastického milovaného manžela byla tou největší oporou. Je to dva měsíce a už myslíme na další mimčo, ale přiznávám,že bych chtěla jen našeho Šimona a vlastně o nikoho "jiného" nějak nestojím. Snad se to časem srovná a my se budem radovat z rostoucího bříška. Když čtu tyhle stránky zjišťuju, že náš případ není zas tak ojedinělý, jak nám v nemocnici tvrdili. Přeji všem moc a moc sil. Věřte tomu, že Bůh naloží každému jen tolik, kolik je schopen snést! Pomáhá mi uvědomovat si, že se na světě lidem stávají horší věci a že to co se stalo nám, se stát mělo a nikdo s tím zkrátka nic neudělá.
|
|
|
