|
Titel : RE: občasná seblítost
|
Autor: Milena
()
Datum: 03.09.2007 20:50:46
Zažívám je každou chvíli, třeba dnes první den s Vašíkem ve škole. Ostatní rodiče tam sebou mají mladší sourozence, dokonce i holčičku ve věku, ve kterém by byla moje Milenka. Uvědomím si, že nebýt smrti, byla by tam se mnou a už se mi hrnou slzy do očí. říkám si, kolika z těch prvňáčků asi zemřela sestřička? Nejspíš žádnému, jen můj Vašík má za sebou tuhle hroznou zkušenost. Když jsme pak na děti čekali na chodbě a kolem mě běhali ti mladší sourozenci, normálně jsem se rozplakala, tekly mi slzy, nedokázala jsem se ovládnout. Ale Lucko naše reakce jsou normální, nenormální je to, co se nám stalo, nenormální je smrt našich dětí, já už jsem si řekla, že mi to nebude trapné, máme právo plakat a být smutné a máme právo i na jisté ohledy ze strany druhých, i když to nelze říkat každému na potkání, možná pro naši úlevu je důležité to vědomí, že máme právo na smutek, ať si ostatní myslí cokoliv.
|
|
|
