|
Titel : čas je nepřítel
|
Autor: Milena
()
Datum: 05.03.2008 15:21:53
často slýchám, že pomůže čas, že to časem přebolí. Ale zatím mám spíš pocit, že čas je nepřítel, vymazává to, co bych si chtěla uchovat (zvuk jejího hlásku, vůni vlásků atd.) a ty zlé věci zůstávají. Dnes jsem zrovna vzpomínala na nemocnici, nedělám to dobrovolně, ono mě to spíš pronásleduje, je to hrozně vtíravé, třeba dnes myji troubu a vzpomenu si, že se nám rozbila, když Milenka onemocněla, že jsem si tenkrát říkala, jakoby nestačilo to trápení s Milenkou, jenže pak se automaticky dostaví, jo to jsem si ještě myslela, že to zas tak vážné není, že to chce hlavně, aby ji už začali léčit a spraví se to, hned potom se mi vybaví chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to asi bude hodně vážné, když se u malé už v nemocnici objevila ta paralýza a pak už to jede, první lumbálka, druhá lumbálka, co mi sestry říkaly, jak mě ten mladý dr. dovolil Milenku při ní chovat a jak sestry protestovaly, že u nich se to tak nedělá... Najednou jsem uprostřed těch vzpomínek a zkouším myslet na něco jiného, ale je to jako svízel, pořád se to lepí, někdy ani nevím jak a zase už to mám v hlavě. Snažím se vzpomínat na to hezké, jenže...
Holčičko, vzdaluješ se mi čím dál víc. Zkouším zavřít oči a představit si tě, ale už mi to nejde, představím si tvou tvářičku z fotek a videí, ale už si tě nedovedu představit takovou, jaká jsi tady běhala v domě, po zahrádce, takovou normální, živou, samozřejmou. Snažím se pomoci své paměti záchytnými body, představit si tvou postýlku, jak jsi v ní stávala a volala na mě, ať už také vstávám, jak jsem tě posazovala do křesílka a pouštěla ti "krtečka", broučku, už to nedokážu tak pravdivě a samozřejmě, vybavují se mi různé útržky, ale celý děj ne. Kéž bys za mnou přicházela aspoň ve snech, ale už se mi ani o tobě nezdá, čas je nepřítel, bere mi i to málo, co mi zůstalo.
Děvčata, jak jste to zvládly vy, pomohl vám čas nebo to máte jako já?
|
|
|
