|
Titel : RE: advent
|
Autor: Lucie
()
Datum: 22.11.2011 17:40:52
Mariko, nenáviděla jsem tenhle čas celou duší. Dnes je to 6let co jsem podruhé přišla o miminko (rok předtím 19.11. o první) a co jsem nechápala a nenáviděla úplně nejvíc byly přání "Veseléh vánoce!" Proboha jak mohly být veselé, když ve mně umřely všechny naděje a sny, celý život jsem měla roztříštěný na tisíc střepů, které jsem snad už ani sbírat nechtěla, protože jsem byla plná pocitu, že to už ani smysl nemá, že pokaždé, když se jen trochu odlepím ode dna klesnu následně ještě hloub. Bála jsem se svátků, na které se jiní těší, protože pro mě byl čas jejich očekávání jen časem bolavých vzpomínek, smutku a nenaplněných tužeb. Jedna moudrá paní doktorka mi kdysi dávno (mnohem dřív než jsem přišla o děti a poznala, že jakékoliv trápení které jsem do té doby prožila,ač se kdysi zdálo velké, vlastně nic neznamenalo.) Řekla mi, abych se nesnažila přežít, ale žila. Abych klidně změnila zajeté rituály, dělala to co mě baví a ne to, co ode mě čekají ostatní. Lhala bych, kdybych řekla, že to bylo dobrý. Bylo to pak ale aspoň snesitelné. Vánoce jsem přecházela do chvíle, kdy se mi stal pravý vánoční zázrak. Letos to budou 4roky, co nám poslední pracovní den dali do adopce první dceru. Byl to ten nejšťastnější den v mém životě a snad to tak mělo být, že to přišlo právě v době, kterou jsem tolik nenáviděla, protože pro mě znamenala do té doby jen kopu bolesti a stesku.
Pořád je mi smutno, pořád to bolí a chybí mi. Pořád je to pro mě těžké období, ale zároveň jsem dostala novou šanci objevit znovu kouzlo vánoc. Prožívám je teď o to víc (teď už se dvěma dcerkami - a genetická výbava je mi ukradená).
Posílám pohlazení všem maminkám, které tápou ve tmě a bolesti a nevědí jak nadcházející advent vůbec dokážou bez svých milovaných dětí přežít. Věřte, že jednou přijde chvíle, kdy zase mezi mraky vysvitne slunce, jednou se budete opět usmívat i když se to teď zdá nemožné. Nedá se zapomenout, budou nám chybět už napořád, ale bude líp.
|
|
|
