|
Titel : Poslední rozloučení
|
Autor: Eva L.
()
Datum: 10.06.2003 17:17:08
Jsem maminka dvou andělíčků - o první děťátko jsem přišla v 8. týdnu těhotenství (zamlklý potrat), o druhé, chlapečka, v 21. týdnu (pro odtok plodové vody po cerkláži). Chtěla bych prostřednictvím těchto stránek vyjádřit své pocity, které jsem měla jako maminka druhého umírajícího děťátka, když jsem v nemocnici bojovalo o jeho život, a jaké mám dnes, rok poté.
Myslím, že nejhorší zkušenost, jakou jsem si z nemocnice odnesla, byla nemožnost rozloučit se se svým maličkým. Po porodu, ke kterému jsem nakonec po 10denním těžkém psychickém nátlaku dala souhlas, mi dítě odnesli, ačkoliv jsem požádala, zda bych je mohla vidět. Vím, že pokud se dítě narodí před 28. týdnem, není vlastně ani za dítě považováno - je to "jen" potrat. Dodnes netuším, kam mé dítě odnesli a co se s ním stalo (řekli, že půjde na histologický rozbor), ani nevím, kde jsou jeho ostatky. Když zemře starý člověk, má rodina právo se s ním důstojně rozloučit. Když zemře předčasně narozené dítě, staví se k tomu naše společnost, jako by se vlastně ani nic nestalo. Nikdo z příbuzných mi nevyjádřil soustrast, nikdo o tom nemluví ani nechce slyšet. Jako by mé děti ani neexistovaly. Jako bych ani nebyla matkou. V nemocnici mi jen řekli "je nám to líto" a přivolaná psycholožka mi udělala přednášku na téma "jak si urovnat vztahy s manželem". Ale já nemůžu jen tak zapomenout, už proto ne, že šance na další dítě mám kvůli své nemocné děloze mizivé.
Jsem ráda, že existují tyto webové stránky, kde se můžeme my maminky-nemaminky svěřit se svými pocity, aniž by nás někdo považoval za blázny nebo nervově labilní. Proto budu ráda, když se mi ozvete a napíšete mi své zkušenosti a příběhy.
|
|
|
