| Titel |
Autor |
Datum |
|
|
Eva L.
|
10.06.2003 17:17:08 |
   |
O posledním rozloučení, o lidech okolo a tak v?bec
|
|
Eva M.
|
20.06.2003 00:45:00 |
|
|
Denisa
|
22.06.2003 17:19:48 |
|
Titel : O posledním rozloučení, o lidech okolo a tak v?bec
|
Autor: Eva M.
()
Datum: 20.06.2003 00:45:00
Milá jmenovkyně Evo L.,
je mi Tě opravdu moc líto a soucítím s Tebou. Moc ráda bych Tě nějak potěšila, ale nenapadá mě nic, co by Ti opravdu mohlo pomoct ve Tvé situaci. Snad Tě aspoň maličko potěší, že na Tebe doopravdy a často myslím!
Chápu Tvou bolest nad ztrátou dětí i smutek nad tím, že ses s nimi ani nemohla rozloučit. Nevím, jestli vůbec bylo možné, aby Ti dali chlapečka aspoň pochovat... Popravdě řečeno ani nevím, jestli by Ti to pomohlo nebo spíš ublížilo. Nevím. Asi by to pro Tebe bylo moc a moc smutné ho vidět. Ale úplně chápu Tvou touhu po tom, abys ho aspoň na chvíli mohla mít v náručí.
O kus níž jsem psala svůj příběh o našem Petříčkovi, který zemřel v 16 měsících. Po smrti jsem ho už taky neviděla a nevím, jestli to tak bylo lepší nebo ne. Ale pamatuju si, jako by to bylo včera, jak jsem šla hledat pro Petříčka oblečení do rakve, jak jsem mu nakonec vybrala klukovské dupačky s barevnými náklaďáky, čepičku, košilku? a jak jsem mu málem přibalila i plínky, ale pak jsem si uvědomila, že už je potřebovat nebude? To byly chvíle, které se mi vryly do paměti na celý život. A při tom vybírání oblečení okolo mě poskakoval neposedný Honzík, neboť jsme jako téměř vždy byli spolu sami doma. Prožívala jsem obrovský vnitřní boj, protože se mi chtělo někam zalézt a brečet ? a přitom kvůli Honzíkovi jsem se snažila chovat se jakžtakž normálně a povídat si s ním v jeho batolecí řeči.
Během svého života nebyl Péťa ani jednou doma, jen jsem za ním chodila do různých nemocnic. Snažila jsem se tam být co nejčastěji a když to šlo, tak jsem ho přebalovala, koupala, chovala nebo jsem ho aspoň hladila skrze nějaké otvory a dávala pozor, abych něco neprovedla se všemi těmi kapačkami a přístroji okolo.
Z příbuzných neviděl našeho Péťu skoro nikdo. Já jsem za ním chodila do nemocnice co nejčastěji, zhruba obden, aby věděl, že ho mám ráda a že není na světě sám. Většinou jsem tam chodívala s bráškou Honzíkem, protože mi ho neměl kdo hlídat a sestřičky byly tak skvělé, že mě pouštěli na dětskou JIP i s dalším zdravým dítětem, abychom mohli být spolu. Vůbec se nezlobily, naopak mi mnohokrát říkali, že ti mrňousci potřebují lásku a jak je to pro ně důležité. Nechávali nás tam tak dlouho, jak jsme sami chtěli. Měli jsme tedy docela dost času sledovat ty báječné sestřičky i doktory, s jakou láskou a péčí bojují o každého mrňouska. A když měly sestřičky chvilku času, tak samy chodily hladit ty mrňousky aspoň skrze otvory do inkubátorů a mluvily na ně, místo aby využily chvíle klidu a sedly si někam s kafem. Neuvěřitelně laskaví, citliví, obětaví a skvělí lidé! Snad všichni byli hluboce věřící, což mě nevěřící tenkrát dost zasáhlo?
Kromě mě a brášky Honzíka viděl Petříčka občas i manžel, ale ten se do nemocnice nikdy moc nehrnul, asi nevěděl, co tam dělat, co tam říkat, jak se tvářit. Za Péťou se jel podívat se mnou jen několikrát a připadalo mi, že tam jede jen kvůli mně, abych neměla řeči. Bylo mi to dost líto, protože jsem to pociťovala jako jeho nezájem o malého. Ale třeba manželovi křivdím, možná byl jen v rozpacích a bezmocný.
Petříčka viděla několikrát i moje maminka, která jako jediná z celé rodiny opravdu chtěla tohoto svého vnoučka vidět co nejčastěji a proto se mnou chtěla jít do nemocnice vždycky, když k nám přijela na návštěvu. O to těžší pro mě bylo sdělovat jí postupně ty špatné a ještě horší zprávy, kdy se prognózy na zlepšení stavu stávaly stále méně a méně reálnými?
Kromě mamky viděla Péťu ještě moje skvělá kamarádka Katka. Dodnes jsem jí za to vděčná, že se mnou chtěla jít do nemocnice, aby mohla vidět moje nemocné a maličké dítě, přestože na něj byl dost smutný pohled. Hodně lidí by asi v takové situaci nevědělo, co mají říkat, kam se mají koukat, jak se mají chovat atd.. Můj vlastní tatínek třeba neviděl Petříčka ani jednou, přestože u nás na návštěvě byl za dobu Péťova života několikrát, ale do nemocnice se mu nikdy nechtělo. Já jsem ho nenutila, ale musím přiznat, že mi to bylo dost líto. Vždyť Péťa byl jeho vnouček stejně tak jako Honzík, o němž vždycky tvrdil, jak moc ho má rád? Katka však celou dobu projevovala stálý zájem o to, jak mi je, jak se malému daří atd. Všichni, kdo jste prožili takové těžké dny, jistě chápete, jak cenné je přátelství někoho takového, kdo Vás neopustí v těžkých chvílích, ale naopak je s Vámi o to víc a podpírá Vás. Katka je dodnes moje nejbližší kamarádka?
Dokud ještě Péťa žil, honily se mi hlavou myšlenky, jestli bych ho neměla dát pokřtít, aby se dostal do nebe, kdyby umřel. V té době jsem Bibli skoro neznala a měla jsem v hlavě pořádný zmatek ohledně otázek víry. K tomu ty stresy s malým, tak se prosím nedivte mým úvahám. Věděla jsem, že katolíci dávají své novorozené děti pokřtít hned po narození a že je to pro ně důležité. Vzpomínala jsem si také, že jsem jako malá viděla za některými hřbitovními zdmi hroby ?nekřtěňátek?, která nemohla být pohřbena do posvěcené hřbitovní půdy. Vždycky mi to připadalo úplně strašlivé, že ty dětičky chudinky si na světě nic neužily a i po smrti jsou takhle vystrčené pryč? Proto jsem pořád přemýšlela o tom, zda bychom neměli dát Péťu pokřtít. Jenže k tomu už nedošlo. Byli jsme v té době nevěřící a já jsem se pořád nemohla odhodlat k tomu, abych začala hovory o křtu s nějakým farářem. Ani jsem pořádně nevěděla, kam bych šla, k tomu moje rozpaky?. Zkrátka Petříček zemřel nepokřtěný jednoho krásného letního dne bez předchozího varování či bez nějakého akutního zhoršení svého stavu.
Kromě zármutku nad jeho smrtí jsem ještě prožívala hrozné výčitky svědomí. Jak už víte, Petříček si tady na zemi nic neužil, zažil jen bolest a nemoci a hodně osamělých hodin v nemocnicích. A teď jsem si tedy ještě vyčítala, že jsem ho nedala včas pokřtít. Bála jsem se, že jsem mu svou váhavostí uzavřela cestu do nebe, kde mohl být konečně šťastný. Možná se nad těmito myšlenkami usmíváte, ale mě to vážně strašlivě trápilo!
Nakonec ty výčitky byly tak silné, že jsem sebrala všechnu odvahu a domluvila si setkání s jedním starým laskavým panem farářem z katolické církve ? jiné církve v našem okolí tehdy snad ani nebyly, bylo to krátce po revoluci. Pan farář mi moc pomohl ujištěním, že Péťa zemřel jako nevinný a bez hříchu a že se tedy zcela určitě dostal do nebe i nepokřtěný. Kromě toho mi říkal, že z takových malých děťátek jako je Péťa jsou andílci, kteří jsou Pánu Bohu nejbližší a nejmilejší, a že i z mého Petříčka je už také Boží andělíček. Věřte, že se mi hodně ulevilo?.
Evo, asi se ptáš, proč Ti to všechno píšu. Chtěla jsem Ti napsat hlavně to, že i já jsem měla velice silnou touhu a potřebu se s Petříčkem nějak rozloučit, stejně jako Ty se svým chlapečkem. U nás byla situace o trošku jiná než u Vás, protože Péťa nějakou dobu žil a tudíž ho úřady považovaly za člověka. (Fuj to je ale hrozný, když se to takhle natvrdo napíše!)
Stejně jsme ale nevěděli, co máme vlastně dělat. Nejdříve nás napadlo udělat klasický pohřeb. Jenže tohle děťátko skoro nikdo neznal a nejspíš by na ten pohřeb tedy ani nikdo nepřišel? To mi připadalo strašlivě smutné a i zbytečné ? a popravdě řečeno by to pro nás byl v té době i velký finanční problém. Církevní pohřeb nepřipadal v úvahu, když jsme nikdo nebyli členem žádné církve. Ale připadalo mi hrozně smutné, že by Péťa zmizel ze světa jen tak bez rozloučení.
Nakonec mi pomohl opět ten hodný pan farář, s nímž jsme se dohodli, že bude sloužit za našeho Petříčka zádušní mši. Na mši přijela i mamka a šel tam i můj manžel, který se jinak kostelům vyhýbá zdálky. Mše byla dojemná a krásná. Samozřejmě jsem hodně brečela a mamka taky, ale byl to takový úlevný pláč a měli jsme pocit, že jsme se s Petříčkem aspoň nějak rozloučili. Druhý den jsme měli dohodnuté uložení urničky do hrobu, tam s námi taky jela maminka. Samozřejmě jsme si zase poplakali, ale myslím, že to takhle bylo dobře.
Evo, nevím, jaký vztah máš k náboženství a ke katolické církvi obzvlášť. Ale napadlo mě, že i Tobě by možná pomohlo, kdybys nechala za své děti sloužit zádušní mši. My jsme tehdy měli tu zádušní mši v Praze v prostém kostele Sv.Aněžky na Roztylech. Vzpomínám na tu mši se slzami v očích, ale také s jakousi úlevou, kterou určitě chápeš. Jsem prostě moc ráda, že jsme se s Petříčkem aspoň nějak rozloučili. A ten starý laskavý pan farář tam slouží dodnes?
Evo, možná bys mohla poprosit Denisu (autorku těchto krásných stránek), aby i pro Tvé andílky udělala tady na serveru www stránku v oddílu ?Naše anjeliky?. Určitě bys plakala, kdyby ses dívala na stránku svých dětí, ale třeba by to taky byl takový ten úlevný pláč, který by Ti aspoň trošku pomohl?
Evo, drž se! Upřímně Ti přeji hodně síly, štěstí a co nejpevnější zdraví. Kéž se Vám podaří mít co nejdříve děťátko! Moc Vám přeju vlastní miminko!!!
Ale pokud by se Vám vlastní děťátko nedařilo, možná že by prázdné místo ve Tvém srdíčku zaplnilo i adoptované děťátko. Třeba právě teď někde v kojeneckém ústavu pláče nějaké osamělé dítě, které by Tě moc mělo rádo jako maminku a které strašně moc potřebuje Tvou lásku? Kéž se Tvá náruč brzy zaplní! Kéž i Ty můžeš co nejdříve pozorovat klidnou spící tvář svého děťátka a prožívat přitom ty všechny pocity obrovské lásky i strachu, které znají všechny maminky!
|
|
|
|
|
