|
Titel : Když je život k neunesení...
|
Autor: Jitka
()
Datum: 17.02.2005 15:43:11
Moji milí,
píšu sem proto, protože už nevím jak dál. Vím, že zde mne snad můžete pochopit... a třeba i poradit. Je mi 33 let, jsem úplně zdravá, vlastně jsem až do 29 let žila opravdu šťastně. Měla jsem totiž tolik nadějí! Od roku 2001, kdy jsem se vdávala, si toužebně přeju miminko. Po tolika měsících snažení jsem v březnu 2003 otěhotněla. Až do června jsem byla v sedmém nebi - kdy paradoxně na den dětí - jsem začala z ničeho nic silně krvácet a ztrácet plodovou vodu. Manžel mne urychleně převezl do nemocnice. Děťátko se sice podařilo zachránit, plodová voda se obnovila... ale po měsíci v pražském ÚMPD a amniocentéze jsem se dozvěděla v 18,5 týdnu těhotenství, že moje absolutně vymodlené miminko je nezvratně nemocné a nemá šanci na život. Celý život jsem ze srdce věřila v Boha. Nevím, zda-li se může člověk vřeleji modlit než za život svého dítěte. Tolik jsem volala o pomoc.... Nikdo a nic mi však nepomohlo, ta cesta peklem vyvolaného porodu zůstala jen a jen na mě samotné.
Přesně rok poté jsem skončila v ÚPMD znovu. Tentokrát v akutním stavu zamlklého potratu v 8 týdnu. Těch více jak 365 dní od prvního potratu ani nevím, jak jsem ve svém vnitřním zoufalství vůbec přežila - a teď taková hrůza znovu! Myslela jsem, že už mne nic horšího nemůže potkat a že už to musí být jen lepší. To, jak bolí potoky vyplakaných slz, které tečou přes strašně bolavé srdce, můžete pochopit jen vy, milí návštěvníci těchto andělíčkovských stránek.
Asi se ptáte proč píšu v záhlaví svého příspěvku "Když je život k neunesení". Toto pondělí jsem se ze svých krevních testů dozvěděla, že moje vaječníky jsou ve !33 letech! už vyčerpané, že přestaly tvořit vajíčka. Už čtvrtý den myslím, že musím každou minutou umřít, nepopsatelnou bolestí mi snad pukne srdce. Ztratila jsem to jediné, co jsem ještě měla - naději.
|
|
|
