|
Titel : M?j příběh
|
Autor: Kamila
()
Datum: 18.01.2006 23:25:33
Milí návštěvníci těchto stránek, asi nám všem pomáhá se vypsat z bolesti, kterou prožíváme. Jsem velmi vděčná, že jsem našla tyto stránky. V mém okolí je málo těch, kteří by dokázali pochopit moji bolest, toho je schopen jen někdo, kdo to sám prožil. Před 6ti měsíci 3O.června jsme šli s krásným vysvědčením staršího syna a radostí dcery vstříc prázdninám a očekávání miminka, které se mělo narodit 1.7. Narodilo se, ale po velké komplikaci a mrtvé. Dítě nám neukázali, jen díky tomu, že jsme si chtěli zařídit sami pohřeb, od kterého nás zrazovali, jsem mohla vidět svého chlapečka, který byl bělounký jako andílek a byl velmi podobný na strašího brášku. Celá bolest byla těžší tím, že 5 a 7 letému dítěti lze vysvětlit takovou věc jen jedním způsobem - pravdivě. Jsem dětský lékař, porodila jsem tam, kde jsem dlouho pracovala, mezi lidmi, které znám a bohužel ti se zachovali nejhůř. věděla jsem, že došlo k několika pochybením, ale zpočátku jsem neměla sílu něco řešit. Když jsem se pak od maminek svých pacientů dověděla, že se povídá, že jsem si vše způsobila sama, začala jsem se bránit. Spor s nemocnicí jsme vyhráli, v porodnici snad udělali několik opatření, aby se něco podobného neopakovalo, ve mně však zůstala hořkost a smutek. Měla jsem ráda všechny lidi kolem sebe, teď z nich mám strach, snažím se poznat, komu na mě záleží a kdo mě chce jen využít.
Přistihuji se, že se utápím sebelítosti. Nechci, bráním se, mám 2 zdravé děti, práci, ale hrobeček, kde spí náš Šimon, je pro mne místem, kam chodím přemýšlet, plakat, dělat si v životě inventuru. Vím, že je šťastný, není sám, jen občas si říkám, jestli mu není zima, nebo jestli nemá hlad. Jsou to hloupé starosti, ale nemůžu přehlušit fyzickou potřebu se o něj starat.
Mějte se moc hezky, buďte stateční, jsem s vámi všemi, Kamila.
Ještě mě napadlo - Jak se daří Denisce, která vytvořila tyto stránky, víme o ní něco? Myslím, že tu dlouho nebyla.
|
|
|
