|
Titel : RE: M?j příběh
|
Autor: Kamila
()
Datum: 15.02.2006 11:37:13
Milá M., máš v sobě hrozně moc bolesti a trápení. Vím, jaké máš pochybnosti o tom, jestli zachraňovat děti, které váží 500g. Tuto otázku řeším skoro denně, protože se v práci o pár takových dětí a maminek starám. Je velmi těžké jim pomoci, ale na většině z nich vidím, že mají v sobě něco, co samy u sebe ještě neobjevily - sílu všemu se vzepřít, bojovat ne jen za děti ale hlavně samy za sebe. Je jasné, že medicína už stojí na etické hranici. Asi ve chvíli, kdy jsi byla těhotná a narození očekávala, přála sis, aby to dopadlo co nejlíp a všichni se snažili udělat maximum. Zkus třeba odpustit sama sobě, že to nebylo tak, jak sis představovala, není to vina žádné z nás, že jsme někdy byly nejblíž ztrátě někoho nám nejbližšího a nedokázaly jí zabránit.
Je mi jasné, že straost o dvě chronicky nemocné děti znamená několikrát denně cvičení, u někoho obtížné krmení, cesty od jednoho mnohdy neosobního doktora k druhému, díváš se na bolest svého dítěte při různých vyšetřeních a nemůžeš to vzít na sebe. Ale myslím,že každý má na sobě naloženo tolik, kolik unese a ty to určitě zvládneš a Tvoje rodina je rodinou jen díky tobě.
Napsala jsem na začátku, že si umím představit, jaká je péče o takové děti, protože je znám, ale moje poznání je v tom úlpně NIC.Jen mámy těchto dětí vědí, co je opravdová únava a vyčerpanost, vědí jak malicherné jsou kašílky a rýmečky zdravých dětí. Přeji Ti moc a moc síly, neřeš to, co si kdo myslí a jestli má na existenci Boha jiný názor.
Ráda bych Ti pomohla... Jen se ještě zeptám, kolik let mají Tvé děti - nemusíš odpovědět samozřejmě a jestli mají takové potíže, že by nemohly třeba aspoň na chvíli někam do kolektivu (stacionáře?, speciální škoky, školy?). Možná bydlíš někde, kde takové zařízení není... Měj se skorojarně. Kamila
|
|
|
