|
Titel : snad prominete utajení
|
Autor: Inkognito
()
Datum: 29.01.2011 22:15:48
Ahoj maminky.
Snad mi prominete, že píši pod jiným jménem a adresou. Potřebovala bych se vypovídat. Svěřit se hodným duším, ale vím, že internet jako takový je někdy zbraň dvousečná. Svěřit se může hodně pomoci a ulehčit duši,ale nikdy nemůžeme mít jistotu, že to co napíšeme nebude jednou číst někdo, kdo je použije, aby ublížil, nebo před kým měly navždy zůstat skryty. Nedělám to kvůli sobě, ale nechci aby moje potřeba vyzpovídat se někomu, ublížila mým nejbližším. Proto ani vlastní rodině se nesvěřím, protože co nikdo neví, to ani nemůže povědět. Ale já to vím a jsou chvíle, kdy to ve mně křičí uvnitř a mám potřebu to někomu říct. Tak se prosím nezlobte.
Je to už přeci jen dlouhý kus cesty, který jsme museli ujít od ztráty andílků a já jsem šťastná, že kromě těch v nebi mám konečně i dvě úžasné sluníčka tady na zemi, ale občas přemýšlím jaké by asi byly děti, které by měly část mých genů. Nedozvím se to. Srdíčka těch které v sobě nesly kus mě a manžela přestaly tlouct dřív než se mohly narodit. Je pro mě těžké smířit se s vědomím, že nejspíš právě to, že měli mou část genetické výbavy, je odsoudilo k tomu, aby nikdy nepoznali tenhle svět. Mé vlastní tělo selhalo a místo, aby bylo bezpečným útočištěm pro naše dítě, fungovalo spíš jako bojová armáda, proti které neměly moje děťátka nejmenší šanci. O tom, že naše starší princezna je adoptovaná se u nás normálně otevřeně mluví, nemám s tím žádný problém, ale že ani mladší není vlastně "pokračovatelem rodu" v tom genetickém slova smyslu neví nikdo. Rozhodli jsme se s manželem nechat si to jako společné nejhlubší tajemství, protože lidi umí být opravdu zlí. Nelituju toho rozhodnutí, jen je to pro mě někdy hodně těžké mlčet. Potřebuju jen ulevit svému srdíčku. Často slýchám "Tak jsi se nakonec dočkala vlastní" a ve mně to křičí. V mém srdci jsou všechny mé děti vlastní úplně stejně! Nelíbí se mi, že lidi mají za to, že mladší je "víc naše". Mají obě stejné místo v našich srdcích, a dokonce i co do genetiky jsou na tom obě děti stejně (=nemaj s námi nic společného) jen jsme měli to štěstí a já si mohla miminko odnosit(i když s obrovskými problémy)a porodit. Pokud by měl být někdo víc "vlastní" jsou to naši andělé, na které nikdo ani nevzpomene. Jako by nikdy nebyli. Bolí mě to. Když přemýšlím o tom, jak by naši potomci vypadali je to vlastně jen zvědavost a lítost, že je nepoznám, neobejmu, nepohladím... Ani jedno z našich štístek doma bych za to nevyměnila. Snad mi porozumíte. Možná i máte představu, kdo tyhle řádky píše. Neznám bohužel žádnou jinou maminku s podobným osudem (biologicky vlastní děťátka anděly a doma štěstíčka jiného původu). Někdy bych tolik potřebovala mít s kým si promluvit o tom, co se mi žene hlavou, co cítím v těch nejhlubších koutcích zraněné duše, někoho kdo by to se mnou mohl sdílet, protože sám ví...
Naše děti jsou pro nás velkou neznámou kterou se snažíme odhalovat kousíček po kousíčku každý den a baví nás to. Smutný paradox je že ty, které bychom měli předpoklad znát líp, nepoznáme nikdy.
|
|
|
