|
Titel : RE: Presiel rok
|
Autor: Eva L.
()
Datum: 23.06.2003 18:12:50
Mila Majko,
vim, co ted prozivas, i ja jsem rok pote. Muj chlapecek zemrel 18. dubna 2002 dopoledne a me prve detatko pred 5 lety v den manzelovych narozenin. Chtela jsem mu tenkrat nechat udelat k narozeninam snimek z ultrazvuku, kdyz mi rekli, ze detatko nezije a ze musim na kyretaz. I ja jsem si myslela, ze vlastne nejsem matka, kdyz nemam zive dite, ale psychoterapeutka mi rekla, ze na tom nezalezi, ze jsem maminkou byla a navzdy budu, i kdyz jsou me deti andelicci. Tak i Ty jsi jednou maminkou byla a uz ji navzdy zustanes, i kdyz se vsichni kolem budou tvarit, ze to tak neni. Nenech si to od nich namluvit, oni vubec nechapou, co se Ti prihodilo a cim jsi musela a budes jeste muset projit. I ja jsem si musela vyslechnout od vlastni matky takove ty reci, ze se vlastne nic nestalo, ze si ted muzeme s manzelem uzivat zivota a cestovani, protoze nemame zadne zavazky. Tchan mi rekl, ze kdyz nemam naladu, ze si mam vzit ty svy prasky (rozumej antidepresiva). A manzel pote, co jsem se vratila z nemocnice, jel radsi na kone. Bylo mi moc smutno, protoze jsem se citila vsemi opustena, tak smutno, jako je ted asi Tobe. Vratila jsem se co nejdriv do prace, abych z toho vseho nezesilela, a asi po pul roce se kolegovi v praci narodil syn. Hrozne jsem mu zavidela a mozna ho za to i nenavidela, ze on muze, a ja ne! Zkusila jsem znovu umele oplodneni, uz 4. pokus, ale nevyslo to. Na jare uz jsem byla uplne na dne a myslela jsem na nejhorsi - uz to vsechno trapeni jednou provzdy skoncit. Pak se ve mne neco zlomilo a rekla jsem si, ze zkusim jeste jednou zabojovat. Sla jsem ke svemu psychiatrovi pro prasky a zacala jsem chodit do jednoho nestatniho strediska na psychoterapii - proste si o tom vsem promluvit, dostat to ze sebe. Nakonec mi ze vseho nejvic pomohli cizi lide - muj gynekolog a jeho zena, ktera mi tenkrat kazdy den volala do nemocnice a ktere muzu zavolat domu, kdyz jsem na dne, moje psychoterapeutka, se kterou jsem hledala cesty, jak z toho ven, moje kolegyne v praci, ktera si se mnou sedne, kdyz vidi, ze uz mam zase depku. A taky internetove stranky, kde jsem si mohla precist mnozstvi smutnych pribehu, tak podobnych tomu memu nebo Tvemu.
Nevim, jestli Ti tohle moje povidani trochu pomuze, prala bych Ti, abys zase prekonala nejhorsi chvile a mohla vykrocit do normalniho zivota. Prala bych Ti, abys jednou mohla drzet v naruci sve detatko, ktere by Ti vynahradilo vsechno trapeni, kterym jsi musela projit. A kdyz Ti zase bude smutno a budes se citit opustena, tak prijd mezi nas maminky andelicku. Posilam Tve Hanicce velkou pusu. Zdrz se.
Eva L.
|
|
|
