|
Titel : RE: Jak se s tím mám vyrovnat?
|
Autor: Milena
()
Datum: 28.01.2007 17:36:35
Děkuji všem, zvláště Denisce za rady a slova útěchy a povzbuzení. Cítím, že mi opravdu rozumíte a chápete, jak se cítím. Někdo se diví, proč se k tomu pořád vracím, proč chci o malé pořád mluvit, když mně to vždy rozpláče, ale mně připadá, že si ji tak aspoň trochu zpřítomňuji, když o ní mluvím nebo píšu, nemohu přece jen tak zapomenout.
Ráda bych sepsala náš příběh, mám ty poslední dny s Milenkou pořád v hlavě, ale bojím se o nich psát, jakoby žádná slova nedokázala pojmenovat to, co jsem cítila a zažívala, když jsem sledovala, jak Milenka umírá a nemohla jsem nic dělat, pořád jsem nesmyslně doufala, že to snad ještě není tak zlé, ten poslední den, kdy jsem ještě mohla být s ní na JIP a kdy se mi před očima kroutila v křečích, jsem ji ani nemohla pochovat, protože ji dělali lumbální punkci a to se pak nesmí chovat, musí ležet na rovném. Pořád jsem čekala, kdy se z těch záchvatů probere a já jí budu moc dát aspoň napít, ale už se neprobrala:-(, večer řekli, že je v bezvědomí a musí na ARO, tam jsem s ní nemohla být, jen vždy na chvíli podívat. Na ARU byla dva dny v bezvědomí a zemřela na otok mozku. 6 týdnů jsme s tím bojovaly, měla hrozné bolesti hlavičky, byla tak unavená, ale nedokázala spát, vždy na minutku vysílením odpadla a pak ji ta bolest znovu vzbudila, plakala tak moc, v nemocnici jí pak dávali léky proti bolesti, tak to bylo lepší, ale musela jsem se dívat, jak moje holčička postupně ztrácí schopnosti, které už měla, přestala chodit, přestala sedět, pořád se třásla, měla záchvaty epilepsie, kdy neovládala očička a ty jí jezdily každé jinam, ale při tom byla při vědomí, vždy tak úzkostně plakala, nevěděla, co se jí to děje. Jen mluvit těch pár slov, co děti ve 20 měsících umí, to uměla skoro až do konce. V noci se budila a volala na mně "Mami, mami,pití!"Měla pořád velkou žízeň. Vždy když jí prováděli nějaké vyšetření apod. volala pořád "dobý, dobý, hotovo", aby ji už nechali.Někdy si říkám, kdybych věděla, jak to dopadne, nenechala bych ji trápit, ale pořád jsem doufala, že se ještě uzdraví.Těch bolestných vzpomínek se vynořuje tolik, zatím to nemohu vše vypsat. Vím, že každá z vás má takové podobné vzpomínky, které tíží, snad vám tím, že to píšu, neotvírám rány. Někdy mám takovou hloupou touhu křičet na cizí lidi kolem sebe třeba v obchodě, jak si můžete tady tak v klidu žít, moje holčička je MRTVÁ!, ale pak si uvědomím, že oni za to nemohou, že ani neví, co mně trápí.
Chtěla bych o tom mluvit, ale zase mám strach, abych neotravovala a když o tom mluvím, zase mám pocit, že to, co chci říct, nejde vyjádřit slovy. Tak to tady píšu vám, protože vy víte, co se za těmi slovy skrývá. Děkuji všem za ochotu si se mnou psát.Mili
|
|
|
