|
Titel : RE: Jak se s tím mám vyrovnat?
|
Autor: Milena
()
Datum: 29.01.2007 11:23:00
Také to nechápu, zvláště nyní mám pocit, že Milenka na konci svého života musela ještě prožít pocit opuštěnosti, jakoby nestačilo to ostatní. My jsem teda byly nejdříve v Plzni na dětském oddělení, tam jsem byla s ní, ale pak musela na dva dny na JIP a tam jsem směla jen na čtvrt hodiny, na ten první den jsem odjela domů, ale pak jsem to nevydržela a další den jsem tam odjela zpět s tím, že se prostě nenechám vyhodit, malá jim to tam skoro celé proplakala, pořád mně volala a byla tak šťastná, když mně s manželem uviděla, už jsem ji prostě nemohla opustit, nakonec nás ještě ten den dali zpět na dětské, vypadalo to, že se to lepší. Jenže po 14 dnech nastalo zase velké zhoršení a to už nás poslali do Motola na JIP. V Motole na JIP mohou matky být přes den, na noc musí na ubytovnu, ale malá tu první noc tak plakala, že druhou noc mně tam sestra nechala spát v křesle, fyzicky to byla hrozná noc, ale jsem za ní vděčná, že jsem byla s malou a mohla ji chovat, vždyť mi pak za 4dny zemřela. Třetí noc na JIP v Motole mi sestra slíbila, že když bude Milenka plakat, zase mně zavolá, ale nezavolala mně, tvrdila, že malá byla hodná, jen jednou v noci dost zvracela, ale pak že zase usnula. Jenže když jsem k ní ráno přišla, zjistila jsem, že nespí, ale má epileptický záchvat, ze kterého už se celý den neprobrala. Na ARU už jsem s ní být nemohla, ale malá byla v hlubokém bezvědomí.
|
|
|
